My salvatoriáni jsme povolání následovat Božského Spasitele Ježíše Krista, abychom žili jako společenství v církvi pro apoštolskou službu.

 
     
  Úvodní stránka  

Salvatoriáni ve světě

  Salvatoriáni v České zemi  

  Zakladatel  

  Salvatoriáni dnes  

  Slova a napomenutí  

  Společnost Božského Spasitele - SDS  

Aktuality

  Napište nám  
 
 

Zakladatel


 

Zakladatelem salvatoriánů je P. Jan Křtitel Jordan (řeholní jméno František Maria od Kříže Jordan), syn chudobných lidí, narozen na jihu Německa v Gurtweilu 16. 6. 1848. Jeho otec byl invalida po úraze. Proto celá starost o rodinu ležela na matce. Jako pradlena mohla obstarat to nejnutnější. Chudoba se stala od časného mládí přítelkyní všech dětí.
Jan Křtitel, tak znělo jeho křestní jméno, byl v nepříznivé situaci. Byl velice nadaný, i když v prvních školních ročnících nebyl zrovna vzorný. Změna u něho nastala od prvního sv. přijímání. Od toho okamžiku se cítil povolán ke kněžství. Rodina mu toto přání ani při nejlepší vůli nemohla splnit. A tak se šel učit řemeslu, nejprve malířství, pak šel "na vandr", učil se poznávat lidi i města a zjišťoval stále větší náboženskou nevědomost u značného množství lidí.
Proto poslechl raději touhu svého nitra, vrátil se, našel dobré lidi, kteří mu pomáhali, sedl si s mladšími chlapci do školních lavic, "bifloval" látku jedné třídy za druhou a absolvoval maturitu s vynikajícím prospěchem v jazycích, ale se skromným v matematice. Ve Freiburgu vstoupil do kněžského semináře, v St. Petru byl vysvěcen na kněze r. 1878. Dle proticírkevních zákonů (kulturní boj) nesměl ve vlasti konat kněžskou službu, proto chtěl slavit primici v národním švýcarském poutním místě Einsiedeln. Tam už byli 2 primicianti, vybral si tedy Döttingen 6 km jižně od Koblenze, kousek od německých hranic.
Jordan měl mimořádné nadání pro cizí jazyky. Toužil po vědeckém vzdělání, proto odchází do Říma. Dostal stipendium a věnoval se studiu arménštiny, syrštiny, koptštiny a arabštiny. Kdyby zůstal v Římě, kynula by mu vědecká kariéra. On však měl jiné plány. Roku 1880 odjel do Sv. Země. Zde při pobytu v Libanonu dostal osvícení z nebe. V duši slyšel jasné slovo Páně: "To je věčný život, že poznají Tebe, jediného pravého Boha a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista". Od toho okamžiku měl pevnou jistotu, že si ho Bůh vyvolil pro své - Boží Dílo. Od té chvíle neměl klidu, neustále v něm pracovala silná vůle a touha splnit Boží plán. Mnoho let později sdělil Jordan s velkou ostýchavostí svému nástupci, P. Pankráci Pfeifferovi, jak došlo k tomuto charismatu - stát se zakladatelem. A slova Páně z velekněžské modlitby (Jan 17, 3) se stala od té doby vlastním programem salvatoriánů.
Boží plán, který měl být Jordanem splněn, zněl: nezakládat řeholi, nýbrž s pomocí kleriků a laiků, mužů i žen, kteří zůstanou na svých místech ve světě, obrodit Církev. Tento plán byl odpovědí na tehdejší potřebu doby. Vždyť tehdy v Německu i jinde horliví a Římu věrní kněží - jako Jordan - nesměli veřejně působit. Museli odejít za hranice - mnozí však pracovali tajně nebo za pomoci laiků, kteří zůstávali na svých místech a pronikali své prostředí jako boží kvas. Obrodu Církve si dvaatřicetiletý Jordan představoval způsobem, kterému odpovídalo myšlení 2. Vatikánského koncilu - přes kněze, laiky, muže i ženy, kterým přisuzoval stejně odpovědnou úlohu jako mužům. Počítal zvláště s inteligencí, rodinami, s mládeží, s každým dobré vůle. Byly to myšlenky, které předcházely 2. Vatikánský koncil o více než 80 let. Jordan při uskutečňování Božího Díla narazil u církevních představených na nepřekonatelný odpor. Chtěl-li vůbec něco začít, musel opustit výšiny a vtěsnat vše do dosud platných předpisů církevního práva.
Nejdříve musel Jordan najít spolupracovníky, lidi, kteří by mu rozuměli a pomáhali, v první řadě kněze. Brzy je našel. P. Bonaventura Lüthen z Paderbornu byl jeho věrným pomocníkem a rádcem, později se přidali jiní muži. Výzva ke kněžím se nesetkala s úplným pochopením. Získat laiky z různých společenských vrstev a vzdělání už bylo snadnější a tak mohl Jordan dílo zorganizovat.

DĚJINY SPOLEČNOSTI

Jeho tzv. Vyučující společnost měla 3 stupně:
1. Na prvním stupni byli ti, kdo se zcela zavázali pro jeho dílo. Tito skládali tři sliby: chudoby, čistoty a poslušnosti. Nemuseli však opouštět své postavení a vstupovat do kláštera. Jordan ovšem očekával, že budou připraveni ho následovat, jakmile je zavolá k určitému úkolu. Mohli to být muži i ženy. A skutečně hned na počátku, 5. září 1882 složila jedna žena sliby jako členka 1. řádu - šlechtična Terezie z Wüllenweberů.
2. Druhý stupeň byl určen pro vzdělané, kteří by byli schopni zvláště ovlivňovat situaci v církvi i ve světě. Myslel hlavně na vědce akademiky, umělce též na novináře. Tisku věnoval zvláštní péči a již v prvních letech po založení se objevily časopisy v němčině, italštině a latině. Úřední vatikánský list "Acta Apostolicae Saedis" vznikl právě z těchto časopisů.
3. Členem třetího stupně se mohl stát každý, kdo byl ochoten vést řádný křesťanský život a dle svých možností a schopností pomáhat tomuto Božímu dílu.
Jordan našel řadu obětavých pomocníků a přátelé i příznivci pečovali vždy o nově založené koleje. Byli to často právě lidé z jednoduchých, prostých poměrů, kteří byli schopní jěště dávat z toho mála, co měli. Jordan jim byl vděčný i za sebemenší dar a pomoc. Všechny články jeho díla pak spojoval apoštolský duch, ten je oživoval a dával impuls. Jordan chtěl každého muže i každou ženu proměnit v apoštola. Všech 12 apoštolů zvolil za patrony. Marii uctíval jako Královnu apoštolů. Jeho dílo dostalo jméno Apoštolská vyučovací společnost. Jordan byl proniknut touhou po apoštolátu. Podobnou zanícenost předpokládal i u svých spolupracovníků.

Potíže

Úspěch se mu dostavil, i když nedosáhl všeho co si předsevzal. Důvody toho záležely také na něm. Když zakládal první koleje, byl ještě mladým mužem, který neměl praktické zkušenosti. Mnozí ho považovali za neobratného a nezkušeného. Jiní pochybovali zda je dost nadaný pro správu, organizaci a vedení lidí. Jordan byl při vší své činnosti v hloubi duše dost úzkostlivý. Jordan sám své přirozené dary a schopnosti nepřecenil, byl v hloubi srdce příliš skromný. Avšak jednou uvěřil, že ho povolal Bůh. V tom byl skálopevný. Též lidé, kteří se k němu připojili, byli přesvědčeni o jeho povolání a poslání. Předstoupil před ně jako boží posel a oni ho jako Bohem poslaného přijali.
Rozsahu jeho plánů a podniků nijak neodpovídaly prostředky, které měl. On sám neměl nic, byl odkázán na almužny. Nebyl vypočítavý, ale vynikal vlastností svatých: bezmeznou důvěrou v Boha. V nejvyšší nouzi probděl mnohou noc na modlitbách, aby ho Pán vyslyšel. Také se přihodily - dle svědků - zázraky, ale nakonec mu byl poslán vizitátor, od jehož rady a souhlasu byl řadu let závislý.
Pro rozvoj jeho díla byly rozhodující kontroverze s Církví. Jordan netušil, kolik dotazů a obvinění bylo na něho vzneseno u generálního vikariátu v Římě a ve Vatikánu. Řeholní pravidla, která napsal pro 1. stupeň, byla zamítnuta. Nic nepomohlo, že je psal na kolenou, se slzami, proniknut Božím duchem. I přes to, že v nich byla slova Písma, tak jako i jiní zakladatelé je používali. Text Stanov byl proniknut takovou silou ducha, srdce a ohněm zápalu, že to muselo uchvátit každého čtenáře. Církev si proti tomu nepřála citace biblických veršů, ale pevné církevněprávní předpisy. Měla zájem na tom, aby zde byl přehled o všech řeholích, které měla spravovat. A tak musel Jordan své odvážné myšlenky natlačit do pevného a předem určeného schématu klášterního života.
Místo hnutí, které všechno proniká, vznikla další řeholní společnost - vedle mnohých jiných. Podobně nemohl Jordan prosadit, aby ženy i muži byli členy jednoho a stejného hnutí. To bylo tehdy považováno za nepřípustnou věc. Bylo sice dovoleno založit ženskou větev, ale musela být pěkně čistě oddělena od mužské, obě musely být samostatné a nezávislé.

Cíl

Podle církevního práva musel každý zakladatel mít pevně vyhraněný cíl, aby se každá řeholní společnost lišila od druhé. To však odporovalo Jordanovu plánu. Nechtěl se omezit pouze na jeden či na několik příbuzných cílů, například jen na tisk, jen na výchovu mládeže, jen na misie. To specifické u jeho díla byla a je universalita.

Universalita

Universalita spočívala v tom, že:
a) celá Společnost měla být ochotná převzít každou práci - dle okamžité potřeby,
b) u jednotlivých členů - v tom, že rádi převezmou i zcela nenápadnou, od jiných opovrhovanou práci.
Jednalo se zde o obnovu ducha apoštolátu v Církvi a v každém přesvědčeném křesťanovi: to byl vysoký, ne-li utopistický cíl. V Jordanově díle se vždy setrvávalo na universalitě. Bylo s tím ovšem spojeno i nebezpečí, že Společnost se brzy vyčerpá nad svoje síly. Avšak ochotou vydat ze sebe více než mohla, si vypěstovala stálou vnitřní pohyblivost.

Nové jméno - nový duch

Církvi nebylo po chuti jméno založené Společnosti. Nepřipustila titul "Apoštolská vyučující společnost" ani jméno "Katolická vyučující společnost". Místo toho navrhla "Societas Divini Salvatoris" - Společnost Božského Spasitele. Proto byli Jordan a jeho členové nazváni "Salvatoriáni".
Tato změna jména se ukázala šťastnou. Latinské slovo Salvator si tu uchovalo plnou sílu výrazu: zachránce, spasitel. Právě založené dílo bylo pojmenováno nejen dle jeho činnosti, ale podle jeho nejvyššího cíle - Spasitele, Zachránce světa. Jeho podstatný povahový rys t.j. jeho dobrotu a lidumilnost si vzali salvatoriáni za ideál a vzor.
Jak přijal Jordan změnu své původní ideje? Byl charismatik a žádný revolucionář. Nechal se rád nadchnout novými idejemi, uměl se však také podřídit. Byl přece poslušným synem církve. Odpor proti církvi a jejím úřadům byl u něho nemyslitelný. Byl příliš pevně zakotven v římském myšlenkovém světě a víře. Řím byl středem jeho díla. Řím dodal jeho dílu universality. Měl velké štěstí, že mohl získat Palazzo Cesi v bezprostřední blízkosti velechrámu sv. Petra. Pokud dlel v Římě, denně se modlil u hrobu knížete apoštolů. Nařízení Církve uznával za správná. Měl i zálibu v klášterním životě. Společenství s pevnou strukturou - dle jeho vlastních zkušeností - mohlo být trvalejším útvarem než nějaké třeba i velkomyslně pojaté hnutí.

Ženská větev "Vyučující společnosti"

R. 1882 založil Jordan v Římě společnost řeholních sester "Od Bolestné Matky Boží", které dostávaly stále více ráz františkánského hnutí s přísnou observancí. Tím se zeslabil obraz aktivní ženy v apoštolátu církve. Představená, Matka Františka Streitelová, kterou si Jordan vybral, byla k takovému úkolu méně schopná pro její dlouholetý klášterní život. Pod jejím vlivem přijal Jordan řeholní jméno František Maria od Kříže. Zároveň dostala "Vyučující společnost" stále silnější klášterní charakter.

Církevní schválení

Ostrá výměna názorů s církevními úřady způsobila r. 1885 odluku od jeho první řeholní ženské větve, naproti tomu však dosáhl církevního uznání pro Společnost Božského Spasitele - salvatoriány.Tím bylo dílo zajištěno a on mu předpověděl věčnou budoucnost.

Matka Marie od Apoštolů

Přes trapné zkušenosti a nevýslovná utrpení, která musel prodělat, nenechal se Jordan odradit od založení další ženské řehole. V obci Neuwerk u Mönchengladbachu žila šlechtična Terezie z Wülenweber, nadšená Jordanovými plány. Čekala trpělivě řadu let, až ji zavolá ke spolupráci. Stalo se tak r. 1888, kdy oba odjeli do obce Tivoli, 30 km od Říma. Zde založili 8. 12. 1888 Společnost sester Božského Spasitele. Po několika letech - když se osvědčily - mohly se přestěhovat do Říma a rozšířit se po celém světě. Zakladatelka dostala jméno "Marie od Apoštolů", což naznačuje napojení na původní apoštolátní myšlenku. Tato žena přinesla jako věno své vlastní životní zkušenosti, prožila utrpení kulturního boje, poznala zblízka náboženský život v Německu a byla nadšená pro všeobjímající apoštolát stejně jako Jordan. Setkání s ním se stalo nezapomenutelným zážitkem: oba byli šťastní, že v úplné shodě mohou rozvíjet apoštolátní strategii. Matka Marie zrála rychle ve svatosti, takže o vánocích 1907 - hlavním salvatoriánském svátku - si ji Spasitel mohl vzít k sobě. Po uznání jejích hrdinských ctností a zázraků na její přímluvu byla v říjnu 1968 Pavlem VI prohlášena za blahoslavenou. Svátek má 5. září. Její tělo je uloženo v kapli mateřského domu SALVATOR MUNDI v Římě.

Rozšíření Společnosti

Pod ochranou církevního uznání a pod dohledem vizitátora - to byl čin opatrnosti římských úřadů - dal se Jordan do neúnavné zakládající činnosti. Už 1890 poslal první misionáře do Assamu v Indii. 1892 založil domy v USA a Rakousku. Následovaly 1893 Ecuador a Kolumbie, 1894 Švýcarsko, 1895 České země, 1896 Brazilie, 1898 Rumunsko, 1900 Belgie, Polsko, Jugoslavie, 1901 Anglie a 1915 Německo. Za jeho života byla Společnost uvedena do 12 různých zemí. Když r. 1915 se P. Jordan na Generální kapitule vzdal možnosti být znovu zvolen, mohl po tomto bouřlivém zakladatelském období předat svému nástupci, P.Pankráci Pfeifferovi, vybudované a dobře zajištěné dílo. Byl to výkon, který je mimořádný - při podlomeném zdraví zakladatele - a vyvrací dokonalé námitky jeho kritiků.

Návrat do vlasti

Od dubna 1918 byl sedmdesátiletý Jordan stále nemocný. Už se nemohl zotavit. Vydal ze sebe všecko, jeho zdraví strávila horlivost. Trpělivě a s důvěrou v Boží milosrdenství očekával svou poslední hodinu. 8. září 1918 v Tafers ve Švýcarsku skončilo jeho utrpení - o svátku Narození P. Marie. Byl pochován v kryptě farního kostela. Věřící byli přesvědčeni, že mezi nimi žil světec a prosili ho za přímluvu. Zvykli si na svého duchovního Otce tak, že v r. 1956, kdy měly jeho ostatky být převezeny do Říma, nechtěli jej dobrovolně vydat, musela zasáhnout policie. Tělo Otce Zakladatele odpočívá v kapli generalátu salvatoriánů v Římě.

Jordanova spiritualita

Jeho - dosud nejlepší životopisec - P. Pankrác Pfeiffer zdůrazňuje ryzost osobnosti Zakladatele. Všechno u něho bylo nefalšované, pravé a nejvíce jeho zbožnost. Tři ctnosti u něho vystupují mimořádně: život z víry, duch modlitby a důvěra v Boha.
Chceme-li jednou větou vyjádřit podstatu jeho spirituality, pak nenajdeme nic jednoduššího, ale také nic lepšího, než: byl velkým mužem modlitby.
Dále se zdůrazňují jeho řeholní duch, pracovitost a horlivost pro duše. Vyzařuje z něho jednoduchost a prostota. Víru svého dětství si zachoval neporušenou a ještě ji prohloubil. Krize víry jsou mu neznámé, rovněž tak pochybování o některém článku víry. Pevná důvěra v Boha tvořila základ jeho duchovního života. Láska ke Kristu prohlubovala a upevňovala ctnost víry. Podle toho posuzoval vše ostatní a jemně vycítil, co potřebuje svět a co jednotliví lidé.
Jeho jakoby cholerická povaha se vyznačovala dávkou vášnivosti, byl "horká hlava". Na druhé straně mohl být nazván melancholikem - tlumila ho vrozená úzkostlivost. Přílišná energie jeho povahy vedla k různým chybám, asketickým životem se však vychoval k stále větší trpělivosti a dobrotě. Ještě jedna vlastnost ho zdobila: Jordan nebyl malicherný. Dovedl se nadchnout pro velké věci. A bližním věnoval důvěru. Lidi kolem sebe v činnosti neomezoval, ale naopak ještě jim dodával odvahy. Většina lidí, kteří se s ním setkali, měla dojem, že je to člověk zcela proniknutý Bohem, k ostatním dobrotivý a že je pevně přesvědčen o poslání, ke kterému ho Bůh povolal.

Návrat k pramenům

Druhý Vatikánský koncil vedl řeholní společnosti k tomu, aby se nad sebou zamyslely, připomněly si původní ideu zakladatelovu a pokud nutno, vrátily se k ní. Proto i duchovní dědictví Jordanovo bylo podrobeno zvláštnímu zájmu a badání. Nové dokumenty nám zpřístupněné zprostředkovaly upřesněný obraz jeho vzácné osobnosti. S nadšením byly objevovány právě ty původní ideály, které předcházely vlastnímu zakladatelskému úsilí řehole a klášterů. Teprve nyní se začala oceňovat modernost a aktuálnost Jordanových ideálů i jejich realizace, kterými daleko předčil způsob myšlení a postoje své doby - a to i v církevní společenské sféře.
Jordanova zakladatelská činnost byla posléze však "pouze" stavebním kvádrem v církvi, vedle mnoha ostatních. Také by nebylo správné propůjčovat jeho ideálům zvláštní predikát. On pochopil znamení doby. Smíme však v něm vidět zvláštního svědka té skutečnosti, že Duch svatý je v Boží církvi živý. Aktuální zůstává i napomenutí a výzva jeho slov: "Přijdou jiní, vžijí se do našeho utrpení a budou dál pracovat".